Když jsme to do šesti let nestihli
Pokud vám doma jednu postel neustále (mimo čas, kdy je ve škole) okupuje dorostenec - tedy přerostlé dítě, které se nenápadně proměňuje a dorůstá v dospělého jedince, v našem případě muže - obložený elektrospotřebiči, odmítající jakoukoliv společnou aktivitu, otrávený při sebemenším náznaku komunikace z naší strany, projevující nechuť k fyzické práci a vidíte ho jen při pravidelném podávání stravy, možná si stejně jako já kladete otázky „Kde se stala chyba? Je to jen projev dospívání? Přejde to někdy? Jsou takoví všichni patnáctiletí kluci? Proč nemá chuť jít skály lámat a dokazovat sobě a všem, kolik síly se v něm ukrývá… Proč je hrozně otrávenej, když má jít pomoct na zahradu odnosit fůru dříví… Proč vůbec netuší, jak napumpovat prázdné kolečko u kotouče (moravský výraz pro kolec) a poleje všechno okolo, když si nalívá čaj? A proč je nám tak strašně vzdálený…??“
A když se - jako já- nespokojíte s variantou, že toto všechno patří k věku, protože vám prostě chybí blízkost s vaším dítětem, začnete hloubat a hledat…až najdete.
Najdete v daleké historii, v prvních letech života vašeho dítěte. A když jste k sobě upřímní, když už jste si za ta léta dokázali aspoň trochu odpustit, najednou uvidíte odpovědi na všechny svoje otázky… Vidíte kloučka, který hlavně ve věku do šesti let potřebuje řád, systém, bezpečí, hranice, povinnosti, ale taky klidnou a spokojenou mámu, která má čas a sílu se mu věnovat. Kloučka, který potřebuje tátu, aby spolu objevovali mužský svět, svět síly, překonávání překážek, fyzické práce, legrace…
A pak, když jste odvážní, přiznáte si realitu. Maminka, která je věčně sama na dvě malé děti, protože nemají babičku a tatínek je pořád v práci. Když je doma, pracují na opravě domu. Oba se snaží, ale vlastně nevědí, že dělají něco špatně. Navíc jsou tak unavení... Mamince občas chybí společný čas jen s mladším synkem, ráda by, aby s ní šel vařit nebo okopávat zahrádku, tak, jako to dělávala se starší dcerkou, než se jí narodil bráška. Ale je bez šance. Klouček se vzhlídl ve své o tři roky starší sestřičce. Chce být pořád s ní, chce dělat to, co ona. Nic jiného ho nezajímá. A maminka v té době netuší, že by vůbec nemusel být problém přizvat k sobě na pomoc obě děti najednou. V té době to prostě ještě neumí. Potřebuje hlavně rychle uvařit a uklidit, aby si pak s dětmi mohla hrát nebo je vzít na procházku. Navíc, je to typ kvočny, která má potřebu děti opečovávat, nic po nich nechtít a vůbec si neuvědomuje, jak jim tím škodí.
Takže synek, místo, aby díky rodičům nasával ve svém nejdůležitějším raném období veškeré aspekty praktického života, získával od sestřičky informace o písmenkách a číslicích, učil se násobit a brzy zvládal gramatiku českou a záhy i anglickou. Což je fajn a samozřejmě se mu to později velice hodí, ale po praktické stránce je skoro nepoužitelný.
A co teď s tím? Co dělat, když vám najednou dítě vyroste a vy zjistíte, že jste mu v nejdůležitějších letech, ve věku do šesti let, nedali to, co jste mu měli dát, aby se zdárně vyvíjelo? Jak vrátit čas?? Jak aspoň něco zachránit? Jak ho připravit do života, aby obstál, aby se nebál, aby zvládl překážky, které mu život přinese?
Mám pro vás výbornou zprávu. Jde to!! Věk 12-18 let je vývojově podobný rokům 0-6. Málem mi vhrkly slzy do očí, když jsem se to na Montessori kurzu dověděla. Já můžu ještě něco zachránit! Napravit!
Ale kde začít...? Vlastně začal syn sám. Po několika letech odtažitého chování, které jsem opravdu připisovala nadcházející pubertě, občas přišel a položil si svoji velkou hlavu ke mně do klína. Asi by se rád schoulil celý, ale jeho 180 cm se tam prostě nevešlo… Nejdřív jsem nechápala tu změnu. Pak mi to došlo! Jako malý se strašně rád tulil. Bylo to velice mazlivé dítě. No jo… Vypadá skoro jako chlap, ale uvnitř je to pořád dítě! Potřebuje dosytit, potřebuje cítit blízkost, potřebuje pohlazení… Od té chvíle, kdykoliv přišel, snažila jsem se tu být pro něj.
Přemýšlela jsem, co dál jsme mu měli dát a nedali. Už vím. Práci. Líbit se Ti to nebude, ale je to pro Tvoje dobro, broučku. Ovšem nejdřív jsem si to musela srovnat v hlavě já - že po něm najednou něco budu chtít. Když bych to klidně zvládla udělat sama. Ne ne. Teď to bude jinak. Často si od té doby opakuju, že práce šlechtí. To mi pomáhá. A já chci, aby moje děti byly zušlechtěné. Po počáteční nevoli jsem na synovi začala pozorovat, že HO TĚŠÍ MI POMÁHAT! Úplně mě to zmátlo. Bylo vidět, že má radost, že je užitečný a potřebný. A SCHOPNÝ !!!
Můj pohled na věc jsem přednesla svému muži s naléhavou žádostí, aby mi pomohl ohledně chlapských záležitostí. Že nutně potřebujeme naučit naše dítě pracovat s nářadím, že je důležité, aby se účastnilo veškerých prací na zahradě a v přilehlém okolí. Že po něm chci, aby mu předal vztah k fyzické práci. Aby ho zbavil obavy, že se při práci trpí. A že na to má už jen tři roky. Muž pochopil a přecvaknul si to v hlavě - že ode dneška bude mít pomocníka a učedníka zároveň.
A dnes, po roce našeho snažení, se syn ptá, kdy přijede taťka domů. Že by s ním rád šel do zahrady… (musel vědět, že zase budou pracovat!!!)
Jsou to jejich společné večerní chvilky. Zahrají si badminton a pak jdou něco dělat.
Náš dorostenec zvládá bez řečí zalít zahrádku, posíct zahradu, natrhat koš švestek, odvážet kotouče jablek… Manuální zručnost v něm přirozeně není, to už asi nedoženeme, ale už nemá problém s čímkoliv pomoct, cokoliv donést, odnést, přidržet, zatlouct, asistovat… Neležet pořád u mobilu… A doma? Převleče si postel, nádobí a koupelna je již samozřejmostí, zvládne si vytřít pokoj, občas mi pomáhá vařit nebo péct… Jen k žehlení jsem ho ještě nepustila.
Ale co - máme ještě dva roky čas…
Zpět